Našel jsem svou spřízněnou duši. Konečně! Co na tom, že je to šedesátiletý bezdomovec. Jsme si holt souzeni. Teda aspoň to říkal Josef...
Psal se březen. Bylo pozdní ráno, svítilo slunce a chladný vítr ovíval první jarní listy stromů. Loudavými kroky jsem procházel úzkou ulicí a mířil do práce. V tom se zčistajasna v mém zorném poli objevil nevysoký snědý muž s černými prošedivělými vlasy a hladce oholenou tváří. Naše střetnutí bylo nevyhnutelné. Navázali jsme oční kontakt, načež se neznámý muž v modré péřové bundě usmál.
„Ahoj mladíku,“ hlásil už několik metrů před tím, než mi vstoupil do osobní zóny s nataženou pravicí. Žádost o pár drobných visela ve vzduchu. Naštěstí jsem poslední mince utratil za snídani, takže jsem výjimečně ani nemusel s kamenným výrazem ve tváři lhát, že opravdu žádné nemám.
„Dobrej,“ pozdravil jsem neznámého v ošuntělé péřovce, když jsme již stáli bezprostředně naproti sobě, a stiskl jeho ruku. „Ahoj, já jsem Josef,“ započal svůj monolog. „Promiň, že vyrušuji. Snad to nevadí,“ prohlásil a bez vyčkání na mou odpověď pokračoval dál: „Víš, musím ti něco říct. Zrovna dneska slavím šedesátku. Jo, v tomto věku už to není sranda, ale co ti budu povídat. Někdy je to dobrý, někdy je to zlý. To si prostě nevybereš. To když jsem byl mladej…“
Konec jeho bezobsažné řeči se zdál být v nedohlednu. Čekal jsem, kdy to přijde. „…no, víš, a když mám dneska tu šedesátku, neměl bys při sobě pár drobných?“ Zakroutil jsem hlavou, popřál Josefovi všechno nejlepší k narozeninám a s neskrývaným pobavením vykročil znovu směr práce. Příjemný chlapík.
O to větší radost mi udělalo, když jsme se zhruba po týdnu střetli opětovně. Znovu ta stejná ulice, znovu ta stejná bunda. Žádné shledání starých známých se ale nekonalo. Tentokrát jsem to byl já, kdo se usmál jako první. Josef namísto toho spustil: „Ahoj, já jsem Josef. Víš, dneska mám takový významný den. Zrovna dneska slavím šedesátku. Snad tě moc nezdržuji.“
„Nezdržujete, Josefe,“ odvětil jsem mu, „jenom je s podivem, že tu šedesátku slavíte zrovna dneska, když jste ji slavil taky ‚zrovna‘ minulý čtvrtek.“ Josef se zarazil, jeho dobrácká tvář se mu zkřivila do přemýšlivého výrazu. „To jsi ty? Sakra, tak to promiň.“ Popřáli jsme si hezký zbytek dne, podali si ruce a rozešli se oba svou cestou. Na žádost o pár drobných tentokrát ani nedošlo.
Po našem druhém setkání jsem Josefa neviděl několik neděl. Ani nevím proč, ale vzpomněl jsem si na něj několikrát. Říkal jsem si, jak se mu asi daří. V šedesáti už to není žádná sranda, že jo.
Josefa jsem nakonec přeci jen potkal ještě potřetí. Stalo se tak v tu nejméně očekávanou dobu. Pomaličku začínalo svítat, když jsem se právě vracel tramvají domů. Těsně před výstupem jsem na lavičce na zastávce zahlédl tu známou drobnou postavu snědého muže s kudrnatými prošedivělými vlasy. Z tramvaje jsem vystoupil jako jediný, což pochopitelně neušlo Josefově pozornosti. Okamžitě se mi vypravil naproti.
Poprvé vypadal sešle a unaveně. Živelnost, s níž mě vždycky oslovoval, byla ta tam. Nechtěl jsem potřetí slyšet příběh o „zrovna dnes šedesátce“, a proto jsem spustil jako první: „Dobré ráno, Josefe, hlavně mi prosím neříkejte, že máte dnes narozeniny.“ Josef v ten moment znejistěl. Bylo zřejmé, že pátrá ve své hlavě a loví situace a okamžiky, které by si spojil s mojí osobou. Že si nevzpomněl, dosvědčila vzápětí jeho otázka: „My se známe?“
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a zakrátko odpověděl: „Už dvakrát jsme se potkali a pokaždé jste mi tvrdil, že máte narozeniny.“ „Opravdu? Tak to asi budeme spřízněné duše. To nás určitě spojil bůh,“ přinesl Josef vskutku originální vysvětlení našich opětovných střetávání. Rozesmál jsem se. „Ano, asi to tak bude, Josefe. Každopádně, když jsme teda ty dvě spřízněné duše a vy furt máte ty narozeniny, dáte si párek v rohlíku?“ „Rád,“ rozzářil se Josef. S otázkou, zdali preferuje spíše kečup, nebo hořčici, jsem jej nasměroval k nedalekému hladovému oknu.
A tak jsem v šest ráno se svou spřízněnou duší posnídal párek v rohlíku, popřál jí, ať se daří, a šel se vyspat z nastupující kocoviny.
Od té doby jsem Josefa nepotkal. Kdo ví, třeba změnil svůj rajón. Třeba opustil Brno. Nebo nám jen chybí to pomyslné štěstí, abychom na sebe znovu narazili. Ono je to zřejmě jedno. Mám totiž obavy, že ani napočtvrté by mě Josef nepoznal.
Asi se raději po své spřízněné duši porozhlédnu někde jinde…
