Julius Fučík upadl v zapomnění. Není to škoda?

Popravený Julius Fučík byl symbolem propagandy komunistického režimu před rokem 1989 a prototypem nezdolného bojovníka za lepší svět. Dnes je zapomenut. Opravdu si ale naše zapomnění zasluhuje?

Psal se pozdní večer 24. dubna 1942, když Julia Fučíka zatklo německé gestapo. Jakožto jeden z čelných představitelů komunistického odboje představoval pro nacisty cenný úlovek. Také podle toho s ním bylo zacházeno – věznění, mučení, zastrašování.

Na jaře 1943, po téměř roce jeho pobytu v pankrácké věznici, se před Fučíkem otevřela nečekaná možnost. Za tajné pomoci českých dozorců mu bylo umožněno psát. Během několika následujících týdnů tak vznikla v české literatuře skutečně ojedinělá a výjimečná Reportáž, psaná na oprátce.

Fučík tušil, že se z vězení na svobodu nikdy nedostane. Přesto už od počátku koncipoval svůj literární počin jako vědomě tvořené dílo. A navzdory okolnostem (nebo spíše právě díky nim) napsal text, který je silný a jedinečný. Text, který zanechá ve svém čtenáři hluboký a těžko popsatelný pocit plný beznaděje, Fučíkem živený od samotného prologu. Text, po jehož přečtení logicky vyvstane na mysli otázka, zdali bylo něco takového doopravdy možné.

Záhy zjistíte, že ano, a přichází další přemítání. Proč tedy stojí takto působivý a na reálných základech vyložený příběh na samotném okraji našeho zájmu a pozornosti?

Ano, Julius Fučík byl už od mládí nekritickým idealistou a zarytým komunistou, oslněný vizí a sílou Sovětského svazu, a jeho přesvědčení prostupuje celou Reportáží. Mezi evropskými intelektuály nicméně nepředstavoval žádnou výjimkou. Vždyť socialistická ideologie pohltila řadu jiných západních spisovatelů od Henriho Barbusse až po Jeana-Paula Sartra.

Ano, Julius Fučík byl „práskač“. Při výsleších gestapa mluvil a spolupracoval, jak ostatně sám přiznává v závěru Reportáže, kde se dovolává „svého protokolu“. Je pravdou, že 87stránkový protokol z června 1942 je plný informací, ovšem vesměs pouze bezcenných a Němcům již dobře známých. Fučíkova „vysoká hra“ splnila účel.

Ano, komunisté po roce 1948 vytvořili z Julia Fučíka modlu a symbol normalizační propagandy, přičemž jeho Reportáž povýšili v jistém smyslu na posvátné dílo. Je vcelku pochopitelné, že se začal lidem zajídat a stal se jen směšnou figurkou režimu. Averze byla přirozenou reakcí.

Za poslední roky se leccos změnilo, nenávist či spíše jen záměrný nezájem k Fučíkovi každopádně zůstávají. Současné české školství Fučíka přechází. V učebnicích je mu věnována jen okrajová pozornost, Reportáž se v doporučené četbě k maturitě téměř nevyskytuje.

Znovu se tedy ptám: není to škoda? Opravdu si můžeme na našem malém českém rybníčku dovolit ignorovat dílo, které bylo přeloženo do 90 světových jazyků a vyšlo v miliónových nákladech? Dílo, o kterém i samotný Bohumil Hrabal prohlásil, že patří mezi tři nevýznamnější reportáže světové literatury?

Nevím, možná ano, nejsem odborník. Zato ale vím, že přijde-li za mnou někdy student s otázkou, zdali bych mu Reportáž doporučil, řeknu s klidným svědomím ano.

Fučíkovo dílo není jen komunistickou agitkou, mnohem více je to kniha o člověku. O muži, který byl obratným novinářem a odvážným členem československého odboje, jenž tváří v tvář smrti napsal vskutku ojedinělé dílo.