Zničí mi generalissimo Stalin život?

Prý furt píšu jen o samých kravinách. Něco na tom bude. Proto jsem pro tentokrát přeladil na vážnou notu. 

Většinou, než se vykoktám, co důležitého jsem vám chtěl sdělit, musíte přelouskat dlouhé a nicneříkající odstavce, abyste se dobrali k podstatě mého sdělení. Občas sám sebe podezírám z grafomanství. Vždy jsem obdivoval autory, kteří se dokáží vyjadřovat výstižně v pár větách. Všechny ty Chestertony, Hemingwaye, Čapky…

Co naplat, mému srdci a mým schopnostem je přeci jen bližší spíše hrabalovská poetika, která přímočarostí většinou příliš neoplývá. Je taková, jak psal už literární kritik a historik Milan Jankovič…

A dost!

Teď hned se musím plácnout přes prsty (auuu) a přestat. Nebo tu zase budu s vámi do noci řešit Hrabalovu ranou poezii a skončíme, v tom lepším případě, někde u Postřižin.

Aspoň jednou to musím zvládnout bez těch keců okolo a zaobíráním se blbostmi! Takže teď už navážno a pěkně k věci.

Inu, jsem z generace posledních Čechoslováků. Říkám to proto, že nabité svobody po roce 1989 pro mě představují od mládí jakousi samozřejmost. Zkrátka něco, co prostě je, a něco, co prostě bude.

Obzvláště jsem si oblíbil svobodu slova a pluralitu názorů. Sem tam (někdy častěji) mé smýšlení úplně nekoresponduje s veřejně přijímaným míněním, i proto oceňuji, že není dnes tak snadné vyhodit mě ze školy nebo mi dokonce zlikvidovat celý život.

Přestože mi chybí přímé srovnání se situací před rokem 1989, nemohu se zbavit dojmu, že se pomaloučku polehoučku obracíme zase pěkně zpátky. Šrouby se utahují. A byť nás už místy lehce dusí, občasnému zakuckání nevěnujeme přílišnou pozornost.

Ze všeho nejvíce mě překvapuje, s jakou oblibou se do módy znovu vrací vytváření veřejných seznamů nepohodlných osob. Už jsme tu měli soupis českých židů, pravdoláskařů, přisluhovačů Kremlu, proruských webů a kdovíkoho ještě.

Skoro mě až zamrzelo, že jsem se zatím na žádném seznamu nenašel. Vždyť tam byli snad již úplně všichni, pomyslil jsem si nesčetněkrát. Řekl jsem si proto, že vezmu situaci do svých rukou a vykročím štěstíčku naproti.

Podobně jako Jan Dítě, snaživý ňouma z Hrabalova Jak jsem obsluhoval anglického krále, který i po roce 1948 chorobně toužil, aby mu byl stůj co stůj přiznán status milionáře a on mohl být s ostatními zbohatlíky intervenován, jsem dlouze přemýšlel, jak na sebe upozornit. Jsem bezúhonný a nevýrazný člověk. Pro takového není jednoduché stát se disidentem.

Já ale vždycky chtěl být jako Václav Havel, národní hrdina, bojovník za svobodu a nezdolný rek, a tak jsem se musel usilovně snažit. Chvíli to trvalo, avšak pak, jako blesk z čistého nebe, mě osvítila geniální myšlenka. Při mém letním cestování po Polsku vznikla v krakovském muzeu Oskara Schindlera fotka, která by mohl novodobé tvůrce seznamů pro lepší svět zaujmout.

Posuďte sami.

A teď jednu ještě více zblízka. Vidíte to. Ten blažený výraz ve tváři. A to mám být učitel!

To by bylo, aby si toho nějaký nedostudovaný pornoherec nebo pochybný novinář nevšiml a nezařadil mě na seznam třeba českých stalinistů. A kdyby to náhodou nevyšlo, určitě budu mít vždycky aspoň otevřené dveře ke KSČM a Zeleným, tam je rudá (stále) v oblibě...